Červen 2013

45. Synovec Smrtijeda - Někdy příště v tváří tvář

26. června 2013 v 19:03 | Ametten |  4.část - Synovec Smrtijeda

Tak jsem zase něco sesmolila. Není to ještě ono, ale příběh se nezadržitelně hrne. Děkuji za komentáře.


Milovat jeho - Milovat nic

6. června 2013 v 20:10 | Ametten |  Povídky na Přání
Povídka na přání pro cassiopeu-black ... doufám, že se bude líbit.

Žena s rozcuchanými kudrnatými vlasy stála za dveřmi a svou bledou ruku měla položenou na klice. Už už za ní chtěla vzít, ale zarazil ji chladný hlas, který se ozval na jejich druhé straně.
"Pojď dál, Bello."
Žena teď pevně chytila kliku a otevřela těžké dubové dveře, které ji oddělovaly od jejího Pána.
"Můj pane, přišla jsem vám něco vyřídit," řekla a koukla se na křeslo, ve kterém otočený zády seděl.
Byl to on. Jediný, ze kterého měla respekt, kterého si vážila, kterého svým způsobem milovala. Měla manžela, který s ní šel do Azkabanu, ale tohle bylo něco jiného. Tohle byl čistá euforie toho, co hledala celý život. Slabost pro čistou krev - slabost pro ně - pro čistokrevné Smrtijedy.
"Copak, Bellatrix? Co jsi mi přišla říct?" zeptal se a jedním ladným pohybem vstal. Neotočil se však na ni, ale popošel k velkému skleněnému oknu, které dovnitř vrhalo slabý svit měsíce. Místnost tak jen osvětlovaly svíce z lustru, ale světla bylo dost - možná až příliš.
"Můj pane, jenom jsem vám přišla vyřídit, že Snape řídí školu podle vašich představ," pak se zarazila, ale pokračovala. "Můj pane."
Voldemort se mírně usmál a konečně se otočil. Jeho hadí obličej a zúžené zorničky se zavrtaly do Bellatrix a nehnuly se ani o píď, když ona sklopila hlavu.
"Přece jsem mu řekl, že školu řídí on. On řídí školu, ale já - já řídím jeho. Řekni Bello, co si o mém plánu myslíš?" zeptal se a stále jí pozoroval.
Bellatrix zvedla své tmavé oči a on věděl, že tenhle pohled patří jen jemu. Jinak tvrdé, chladné a bláznivé oči se proměnily v jakousi prosbu o obdiv.
"Potter je jen malá veš a mudlovská šmejdka a krvezrádcem, kteří cestují s ním též. Budeme je mít brzy v pasti, můj pane."
"Ano, ano, Bello, to vše jsem ale říkal. Pojď sem," řekl, vytáhl hůlku a jejím mávnutím vyčaroval křeslo přímo u okna. Pak na něj ukázal a pokynul, aby se posadila.
Bellatrix si sedla do křesla a když si sedl vedle ní, usmála se.
"Byla, jsi a doufám, že budeš, má nejvěrnější. Šla si do Azkabanu, protože jsi přísahala, že jsi mi stále spřízněná a věrná. Ale já se ptám: proč?," řekl svou myšlenku a podíval se na Bellatrix, která hltala každé jeho slovo.
"Můj pane, budu vám zaváza - ."
"Na tohle jsem se neptal!" přerušil jí rázným hlasem a čekal na její další odpověď.
Ano, Bellatrix Lestrangeovou měl velmi rád, ale než až tak, jako ona jeho. Věděl, že by ji klidně mohl využít, a pak podříznout jako psa, ale proč? Byla jeho nejobětavější a kvůli němu by možná zabila i svého manžela.
"Protože nás ctíte, pane."
"Výborná odpověď, vskutku výborná."
Pak nastalo ticho, které maximálně rušilo dýchání Bellatrix. Dech Voldemorta byl skoro neslyšitelný.
"Pane?"
"Ano, Bello?"
"Máte mě rád?" zeptala se a při této otázce si nedovolila podívat se mu do očí, i když by chtěla.
"Ano, Bello, ano."
Ale lhal. Neměl rád nikoho; měl rád jen své viteály, jen svého hada a sebe; samozřejmě sebe. Ale ji ne, ji ne, i když…